Aneb...kruci nemůžu začínat příspěvek frází "aneb" když nemám vymyšlený nadpis. To je prekérní situace. Co třeba se z toho zkusit vykroutit nějaký tím opravdovým psaním?
Možná jste si všimli, že tu nic moc není. Všimli jste si správně! Přesně takhle se projevují příznaky nemoci zvané "Mít život". Ano, dámy a pánové, já mám život. A je skvělý! Je plný povinností, organizování, skákání, školy, autoškoly, psaní ,čtení, poslouchání, seriálů, pokusů o dokončení té půltuny rozpracovaných věcí, ale hlavně trávení času s Arisskou. Ať mě ta holka občas štve sebevíc, za nic bych ji nevyměnil a už tuplem ne za internet. Což ale neznamená, že jste mi vy všichni moji čtenáři(a ono vás moc není řekněme si to na rovinu) chyběli. Chyběla mi ta možnost vypsat se z toho co cítím, z toho co si myslím, nebo jen z toho co mi straší v hlavě.
Co se událo? Měli jsme s Arisskou v červnu roční výročí, v listopadu už to bude rok a půl co jsme spolu(a já mám ještě pořád všechny končetiny a obě oči!).
Bylo mi osumnáct...takže teď už vám vlastně píšu jako dospělý. nemyslím že se něco významně změnilo. Když jste celý život o trochu vyspělejší než ostatní, dospívání vás zastihne připravené a většinou vybavené nepřeberným množstvým infantilních zvyků, které bezpečně zakryjí veškeré známky toho, že by se vás snad mohla stávat zodpovědná dospělá osoba. Snad jen až půjdu volit, nebo budu blatníkem srážet značky na kraji chodníku, snad tehdy prosvitne na povrch nějaká ta vyspělost. Ale jinak myslím je to stále beznadějné. Dokud se budu schopný dívat na večerníčky a se zájmem si prohlížet hračky ve sparkysu, budu stále dítětem. A ačkoliv by si kdekoliv jinde taková událost zajisté zasloužila delší post, vy kdo mě znáte víte, že to opravdu není nic až tak významného. Holt se teď budu muset častěji holit.
